Moje cesta k učitelství

Nejlepším přítelem mi vždy byla příroda, neboť většinu dětství jsem prožila na vesnici stále obklopena zvířaty, takže dětským hřištěm pro mě byla zahrada, louka či les. Od útlého věku jsem si ráda hrála na učitelku a mučila tím svého mladšího bratra. Na gymnáziu mě nejvíce zajímala biologie a později i chemie, díky kterým jsem začala obdivně pohlížet na lidské tělo. Při rozhodování se o vysoké škole nakonec zvítězilo učitelství biologie a chemie pro střední školy na přírodovědecké fakultě Ostravské Univerzity nad veterinou. Původní plán byl skončit v laboratoři a vynalézt účinné léky z pavoučího jedu na závažné choroby dnešní doby, ale první zkušenost učitelky na zástupu mě vtáhla natolik, že jsem už v doktorském studiu arachnologie nepokračovala.

Díky nedostatku volných pracovních míst pro mou aprobaci mě vítr po vysoké zavál na první stupeň základní školy v Ostravě, kde 99 % žáků byli Romové. To, co jsem v počátku brala jako prohru, se později ukázalo jako velké požehnání. Být celý den s jednou třídou mi umožnilo věnovat se s dětmi zdravé komunikaci, bavit se o životě, vztazích, sexualitě, smrti, zdraví... rozebírat konkrétní věci a situace, které dětem ležely na srdíčku. Nasávaly vše jako houby a obdarovávaly mě svou dětskou upřímností – co na srdci, to na jazyku. Často jsem zůstávala o přestávkách ve své třídě, obklopena dětmi – svěřovaly se mi nebo vyprávěly příhody či vtipy. Vnímala jsem, že jim mohu dát nejvíc, když jim budu příkladem člověka, který bere děti jako děti bez ohledu na barvu pleti či povolání rodičů, bere je jako sobě rovné, naslouchá jim, nedívá se na ně skrze přesvědčení společnosti, ale vytváří si svou vlastní zkušenost a tím ukazuje, že se nedá ani „bílé“ házet do stejného pytle. Čtyři roky na této škole mi pomohly nahlédnout za oponu spousty věcí a poznat sebe – své hodnoty.

Na učitelské práci jsem milovala vysvětlovat probíranou látku tak jednoduše, aby to v rámci hodiny pochopil každý, protože se pak tváře dětí rozradostnily a jejich sebedůvěra, sebevědomí vzrostlo. S čím jsem se k mému překvapení setkávala na všech třech školách, kde jsem učila, včetně gymnázia, byl nadřazený až nepřátelský přístup kolegů k dětem. Nerozumněla jsem tomu, že se takto mohou chovat i ženy (kolegyně), které jsou samy matky. Jakoby všichni zapomněli, že byli také dětmi a na pravidlo: nedělej druhým to, co nechceš, aby druzí dělali tobě.

Pro mě bylo přirozené vnímat všechny děti jako sobě rovné, soustředit se na přednosti každého dítěte, navyšovat jejich utlučené sebevědomí, podporovat je v jejich talentech. A pokud se objevila nějaká konfliktní situace, obrátila jsem se do svého nitra s otázkou: Co mi má tahle situace říct? Co potřebuji vidět? Co potřebuji udělat jinak? Pak není třeba poznámek, neboť dítě není nepřítelem, ale dokonalým zrcadlem našich nezpracovaných témat. Děti jsou učitelé pro nás stejně jako my pro ně.

Jelikož jsem poslední roky ve školství fungovala pro děti spíš jako psycholog, který je však příliš malý něco změnit v prostředí, kde je na prvním místě „profesionalita a papírování“, musela jsem ze školství odejít, abych neztratila to nejcennější – lidskost.

Odcestovala jsem do Mexika a Peru, kde jsem se setkala mimo jiné s posvátnými dary tamější přírody, které už v mém životě zůstaly jako úžasní pomocníci. Ukázaly mi k mému překvapení, že nejvyšší spiritualitou na této planetě je lidskost. Ani počet absolvovaných ceremonií, ani množství vystudovaných škol, diplomů z kurzů či vyhraných soutěží, jedniček na vysvědčení nevypovídá o tom, jací jsme lidé. Zásadní pro uzdravení celé společnosti je předávání lidskosti (úcta, ohleduplnost, soucit, porozumění, podpora, zájem...) ve školách a to nejde jinak než být dětem příkladem. K tomu je zapotřebí se každý den obracet k sobě samým s otázkou: Jakým příkladem jsem pro ostatní? Čím mohu přispět společnosti?

Jsem šťastná, že v součastnosti mohu být alespoň malou součástí Mozaiky Vítovky https://www.mozaikavitovka.cz/ - komunitního prostoru pro sebeřízené vzdělávání dětí a přispívat do tohoto domácího vzdělávání přednáškami o vztazích, sebepoznání, anglickým jazykem, biologií... Průvodcům, rodičům i jejich dětem poskytnout kraniosakrální ošetření, kakaovou ceremonii...

Jak by asi vypadal náš život, kdybychom na základní škole dostali základ pro život – informace o vztazích, sexualitě, našem jedinečném vnitřním světě, smrti, finanční gramotnosti, o těle, mysli, mohli si vyzkoušet, co které povolání obnáší... To už nezjistíme, ale máme úžasnou příležitost umožnit to našim dětem.

A jak by vypadalo školství, kdyby se na učitelství mohl přihlásit jen ten, kdo má opravdu rád děti, kdo se dobře orientuje v seberozvoji, sebereflexe je pro něj denní chléb, umí naučit děti vše potřebné ve výuce, aby se děti po škole mohly věnovat už jen své rodině, má dar vysvětlovat, zaujmout, vcítit se. Toho se snad ještě dožijeme.