Jen příběh

Další noc, úplňková noc, kdy vzpomínka je tak silná, že mě budí ze sna. Tentokrát vzpomínka na krásnou ženu v letech. Štíhla, jemná, s dlouhými stříbrnými vlasy – hádám, že před lety byly tmavé jako kaštany v podzimní přírodě. Milý úsměv, přátelské jednání s elegancí a úctou k druhým. I její krásně sladěný a mladistvý outfit ukazoval na vybraný vkus a péči o sebe. Nešlo mi z ní spustit oči. „Tak takhle bych ráda vypadala ve stáří“, proběhlo mi hlavou. Kdybych byla mužem, s úctou bych se jí poklonila, sundajíc klobouk z hlavy.

Wau, se mi chce říct pokaždé, když člověk (zvlášť člověk ve vyšším věku) přichází s ochotou nahlédnout do svého nitra, aby zahojil starou otevřenou ránu plnou bolesti. Několikrát jsem ji zahlédla s pohledem někam do minulosti, přičemž se její tvář zkroutila do bolestné grimasy. Posvátné dary přírody jsou v těchto případech neskutečnými pomocníky. Jsou jako voda, která dokáže něžně pohladit, obejmout, a když je to třeba, přemění se v rozbouřenou řeku, která i balvany z cesty snadno odnáší. Navenek se jejich působení často slzami projeví. Slzy – mořská voda, která čistí, desinfikuje, takže zpočátku pořádně štípe v otevřené ráně, ale za chvíli se začne rána zacelovat, až zůstane jen bezbolestná jizva, která připomíná, že se kdysi cosi přihodilo. Pak přichází slzy úlevy, radosti a vděčnosti. Je to takový porod, znovuzrození, probíhající uvnitř nás, projevující se zcela jiným výrazem v obličeji, jiným pohledem v očích, jiným hlasem, mluvou, jiným postavením těla... no prostě radost pohledět. Vděčnost a úcta, že mohu být u toho, jen být a obdivovat sílu života tiše z povzdálí.

Pro integraci celého procesu používám hojivý dotek, jehož podstatou je kraniosakrání terapie. Žena při ošetření zavzpomínala na vztah s bývalým manželem. Proud slz odnášel bolest se slovy: „Odpusť mi, že jsem tehdy nerozuměla tvému chování, že jsem neviděla, co jsi mi celou dobu ukazoval. Kéž bych tehdy věděla o vztazích to, co vím teď. Kéž bych se svými zraněními uměla pracovat jako dnes.“ Hlubokým nádechem a výdechem pláč ustál. „Třeba se mi naskytne příležitost ti to říct, dokud jsme oba ještě naživu.“ Slzy mi rozostřily pohled. Nabídla jsem jí ještě možnost podívat se na sebe se soucitem a obejmout ženu, která dělala, co tehdy mohla, věděla...

Objala se, řekla sobě několik láskyplných slov a pak si jen oddechla se slovy: „Už je to jen příběh. Přiběh o dvou mladých lidech, kteří milovali, jak uměli... Jen příběh.“ S těmito slovy se jemně usmála. Byl to takový hluboký klidný úsměv ženy, která ví, která je smířená, v přijetí všeho, jak bylo, bez očekávání toho, co bude, ochotna vstoupit do nové kapitoly svého života se zahojeným a otevřeným srdcem, se všemi předchozími zkušenostmi, které přetavila do moudrosti. Po ukončení ošetření jsme zůstaly v objetí už jako dvě ženy se svými příběhy. Ani slov nebylo třeba, jen jsme se vzájemně poklonily, ještě jsem ženu obdarovala kamínkem (krystalem), který bude jen malou připomínkou na její velký den proměny. Ráda obdarovávám lidičky krystalem, neboť sdílení jejich příběhu se mnou je pro mě darem. Věnované krystaly nejen připomínají den „znovuzrození“, ale i dál hojivě působí.

Tolik jsem s příběhem ženy souzněla, neboť v manželství (to je skoro dvacet let zpátky) jsem také ještě neznala to, co vím teď. Milovala jsem jen tak, jak jsem tehdy uměla. Byla jsem ještě dítě, které samo sebe nenávidělo na základě všech těch negativních soudů, které od svých příbuzných každý den slýchávalo a přijalo za pravdu. Manžel mi mohl říkat, jak moc mi to sluší a jak moc mě miluje, ale já mu to nevěřila.

Tak následovaly vztahy, které mě tvrdě učily lásku k sobě samé.

Vidím, kolik práce předchází tomu, aby člověk mohl jednoho dne s klidným srdcem a čistým svědomím bez emočního náboje říct: „Už je to jen příběh.“ Usmát se a svobodně kráčet dál. Svoboda je tou odměnou, když člověk pustí obviňování, pocity křivdy, závislosti, lítosti, lpění... když vezme zodpovědnost za svá zranění a začne si je hojit sám.

Teprve dnes o sobě mohu říct, že jsem svobodná, neboť žádného svého vztahu nelituji. Každý partnerský vztah vnímám jako obrovský dar na mé životní cestě. Každý vztah přispěl k rozbití krusty toho všeho, čím nejsem, abych mohla dnes žít to, kým v jádru po celou dobu jsem.

Děkuji a žehnám vám všem, kteří jste byli součástí mého příběhu.

Naše životy jsou jen příběhy zapsané v kosmické knihovně. Každý jedinečný, žádný horší či lepší, prostě jen příběh.