Další červnové horké ráno, modrá obloha bez mráčků, vybíhám z domu (jako téměř každý den) do okolních lesů, pak přes pole na louky zdejší krajiny. Spíš než běh na čas jde u mě o kochání se – kochání se výhledy, vůněmi, zvuky přírody. Toto období miluji – je teplo a zároveň od úsvitu do soumraku koncertují ptáčci. Zpočátku mě ještě myšlenky na momentální situaci doma drží u země. Uvědomuji si, že bez přírody bych byla už dávno „pod kytkami“. Dnes vyjímečně se nepotřebuji vyplakat nebo vykřičet. Dnešek si prostě užiju, když mám ty narozeniny. Oslavím je s mým nejmilejším, nejvěrnějším přítelem – s přírodou. Díky Bohu za to, že jsem měla možnost většinu dětství trávit v přírodě. Pocit vděčnosti mi pomáhá zvedat hlavu, vracet se do přítomnosti. No a to už je vyhráno, když se přestanu dívat do země pod tíhou myšlenek (od čeho utíkám a do čeho se zase budu muset vrátit) a začínám očima prozkoumávat krajinu. Nechávám na sebe působit zelenou barvu přírody a už vnímám lehký úsměv na své tváři. První zastávku si dělávám na pařezu, odkud vidím široko daleko. Tady přichází první bezmyšlenkovité stavy a nadšení z všudypřítomné krásy. Navnímávám všemi smysly kvality listnatého lesa. Připadám si trochu jako kočka, která se snaží čichem zmapovat okolí, jak jdu nosem naproti letnímu vánku. Sluneční paprsky zbarvují mou kůži do bronzova. Byla by škoda zůstat oblečená. Svlékám propocené oblečení a pak s úlevou vítám osvěžující vánek. Miluji ten pocit svobody – být nahá v přírodě pod širým nebem. Tady mohu uvolnit otěže své divokosti a hlavně svobodně dýchat – projevit své emoce, pocity zvukem, pohybem (někdy tanec, někdy tae-bo). Ano, už jsem úplně zpátky u sebe, raduji se, povídám si s živly, rostlinami, sluncem... Děkuji jim, žehnám jim. Zvídavost dítěte se ve mně probudila při sledování protějšího svahu. „Uvidím je i dnes?“ Něco se tam pohlo. Ano, jsou ještě tady. „Dobré ráno liško a liščátka.“ :) Pozorování hrajících si liščátek kolem mámy lišky mě zcela pohltí. Všechny starosti jsou pryč. Celým tělem se rozlévá radost, vděčnost a dojetí nad tím, jakých forem dokáže božství nabývat. S nadšením vykřikuji: „Bože, ty jsi boží.“ :) Děkuji, že mohu … mohu vidět, cítit, slyšet, prožívat, být toho součástí... A už přichází první zásadní uvědomění toho dne: I bolest a utrpení jsou součástí života jako radost, zaslouží si uznání a přijetí. „Ano, dobře, přijímám.“ A to už se mi slzy valí proudy. Věřím, vím, že tyto těžké časy, kdy je tak těžké vstát z postele (po noci spánku „vycucaná“ bez vidiny na změnu a dlouho hledající důvod vstát a pokračovat...) někdy skončí a objeví se pádný důvod, proč to tak muselo být. Představuji si, že už jen vzpomínám na tyto časy s úsměvem ve svém novém domově – to je to světlo na konci temného tunelu. Přichází pocit vděčnosti za vše, přijetí všeho a následně hluboký klid, který se rozšiřuje do celého těla, mysli. Už jen jsem. Pozoruji život kolem sebe: ševelení listů ve větru, bzučení nejrůznějšího hmyzu, šustění trávy způsobené nějakým hlodavcem a nakonec i užovka se přijde ukázat. Čas se poposunout dál. „Děkuji ti paloučku, že jsi mě přijal a osvobodil od všech těžkostí.“ Vbíhám do jehličnatého lesa. I kdybych neměla oči, silná vůně jehličí a borůvčí a také chladnější vzduch mi jasně oznamují změnu ekosystému. Teď už si opravdu užívám dne. Stačí hodina v přírodě a zase mě život baví. Nechávám svou vnitřní holčičku se projevit – chvíli se krmí borůvkami, pak poskakuje o jedné noze, rázem se rozběhne jako o závod a pak se všemu hlasitě směje – směju se svém starostem, svému počínání, sobě. Tohle je pro mě oslava, nejlepší narozeninový dárek. Já se tak mám, že tohle všechno mám. :) Miluji, když mohu zcela rozevřít svá křídla. Paradoxně ve svém vlastním domě ne. Ale všeho dočasu. Momentálně nevidím, jak to mohu změnit, proto se tím trápit nebudu, jen teď a tady. Jehličnatý les pomalu končí a přede mnou se otevírá výhled na pole sousední vesnice. Před tím, než vyběhnu na rozpálenou prašnou polní cestičku, se ještě opřu o starý strom, který chrání vchod do jehličnatého lesa. Před obrovskou moudrostí těchto stromů se moje hlava sama sklání obdivem a úctou. Čeho všeho jsi už byl asi svědkem? Žehnám a děkuji lesu za všechny ty dary a rozbíhám se po polní cestě švestkovou alejí do domovské vesničky. No ten výhled – ten dnes je – Beskydy, Jeseníky – nádhera, k tomu blankytná obloha, zlatá barva obilí a švitoření skřivánků. Natahuji za běhu ruce k nebi jako křídla a představuji si, že mohu vzlétnout :). O pár metrů dál zase jiný úhel pohledu na krajinu, na vše. Už se nemohu rozpomenout, že mě něco tížilo. Děkuji svému tělu, nohám za to, že mě nesou, kam mě srdce vede. Vbíhám na louku s remízky, ohraničenou listnatými lesy s potůčkem. Úsměv od ucha k uchu, radost v každé buňce těla. Mám za sebou snad jen šest kilometrů a slunce, vystoupané vysoko, hřeje až pálí a tím naznačuje pokročilou dopolední hodinu. Měkká půda pod nohama a další jiné krásy přede mnou. Najednou jako bych proskočila bránou někam jinam. Vzduch jakoby zplazmovatěl a když z remízku vybíhají srnky, mé uši slyší, jak má ústa vykřikují: „Jééééééééé, i toto jsem já.“ Ukazováček mé ruky směřuje k srnkám. V těle vnímám obrovskou radost až blaženost, všezahrnující lásku. A zase při pohledu na stromy, keře, ptáčky, květy vykřikuji: „Juuuuuuu, i toto jsem já, toto jsem taky já, a toto taky. Wau.“ Obrovská láska ke všemu kolem ze mě jakoby prýštila každým pórem. Wau. Asi jsem v ten moment zářila jako žárovka. Po pár skocích vzduch byl jako dřív, úhel pohledu se změnil – místo, odkud bylo díváno se, bylo jiné. Vykřikla jsem s úžasem a jistotou zároveň: „Bože, ty ses skrze mě teď ve všem poznával, že jo? Děkuji.“ Radost, blaženost, lásku takových rozměrů jsem ještě nikdy neprožila. Tento prožitek mě vyhoupl tak vysoko, že mi bylo úplně jedno, co mě doma čeká.
Každý silný prožitek s uvědoměním ráda sdílím a také uplatňuji v praxi. Hned jsem větu I TOTO JSEM JÁ začala používat při setkání s každým člověkem (okamžitě umlčí hodnotící hlas mysli), nebo při pohledu na cokoliv v mé blízkosti. Připomíná mi, že není nic, co by nebyl Bůh (zdroj, =láska). Jinými slovy: všichni jsme ze stejného těsta bez ohledu na barvu pleti, povolání, roli... všichni jsme sestry, bratři – děti Boží. Co mi také přineslo klid do života, je uvědomění, že nikdo není špatný nebo do
Comments